Jak to vidím já, aneb malé hodnocení po (skoro) 4 letech kešování…

Za okny tuny sněhu, které mi znemožňují dojít si pro kýženou keš s číslem 1500. Tak jsem konečně začal psát to, o čem přemýšlím už dlouho. Mnohé z vás, kteří si to přečtete, to asi možná nadzvedne ze židlí či postelí, ale tak už to občas u mne bývá. Nicméně slibuji, že se vyhnu jakýmkoli jménům či konkrétní identifikaci. Tolik drobný úvod, kdo nechce, ať dál nečte.
Úvod druhý začnu tím, že jsou to akorát tak 4 roky, co jsem poprvé slyšel o geocachingu, tedy spíše o něm podrobně četl v příloze Hospodářských novin. Chytlo mne to, a protože jsem si GPS chtěl už stejně koupit kvůli jiným věcem, přistoupil jsem k činům. Okoukl jsem český server, kde byly tehdy souřadnice keší volně k dispozici a jednoho červnového dne roku 2005 to šel zkusit. Ó jaké štěstí jsem zažil, když jsem svou první keš tehdy našel. Objektivně musím přiznat, že tak intenzivní pocit radosti jsem měl při kešování posléze už jen málokdy. Od té doby jsem keší našel opravdu hodně, až mne to samotného překvapuje.
Kdesi na webu jsem tehdy, a vlastně i nyní, našel jakousi definici geocachingu. Tato je převzata z webu mobilmania.cz: „Geocaching je turistická, navigační a trochu i internetová hra. Všechno najednou. Spočívá v tom, že někdo na neznámé místo ukryje schránku, které se v angličtině říká cache, čtěte a dnes už také většinou pište „keš“. Na internetu zveřejní její souřadnice a různé doplňující informace. Ostatní potom tuto schránku pomocí navigačních přístrojů hledají. Při nalezení se zapíšou do sešitku ve schránce, případně si vyberou něco z obsahu a výměnou do keše vloží něco svého. Po návratu svůj nález anebo i neúspěch svěří speciální internetové stránce.“ Dále tento web praví ještě toto: „S geocachingem se navíc dostanete na zajímavá místa, o kterých třeba ani netušíte. Keše vždy jsou – nebo alespoň mají být – ukryty tam, kde to má nějaký smysl, kde můžete něco zajímavého vidět. Zakladatel skrýší vám chce něco ukázat, samotná keš je už potom spíš bonus.“
Musím říct, že se mi tato definice líbila a líbí dodnes. Asi i proto, že v době, kdy jsem kešovat začínal, byly tehdy u nás existující keše (asi 550) založené podle těchto zásad a zpětně musím říct, že to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč mne tato zábava chytla. Prostě něco nového a zajímavého poznat, co člověk běžně v průvodcích nenajde. Rád na tuhle dobu vzpomínám, měla něco do sebe, co bych pracovně nazval duchem geocachingu. Dokonce se dalo i měnit obsah a úroveň byla až na městské výjimky nebo mikrokeše velmi kvalitní. Mám z této doby ještě perfektní krokoměr, vyměněný tehdy za podepsaný originál CD skupiny Elán. (Mám ještě jeden ;-)). Jak šel čas, začal jsem jezdit jednak dál a jednak poznal osobně reálné obličeje těch, kteří si tuto skvělou zábavu našli přede mnou. Jak jsem řekl na úvod nebudu je jmenovat, ale většina dodnes patří k aktivním kačerům a navíc k mým přátelům.
Od těchto dřevních dob uplynulo již hodně vody v řekách nejen jihočeských. Dnes je v Čechách, tedy správněji v Česku, víc než 10 tisíc keší a jsou, až na drobné výjimky, naprosto všude. To by samo o sobě ještě snad nevadilo, ale osobně jsem si nemohl nepovšimnout několika, pro mne zcela zvláštních a v zásadě nepochopitelných, fenoménů, které bych rád pojmenoval a které se mi osobně nelíbí.
První z nich bych pojmenoval jako nikým nevyhlášenou (a tudíž také nevyhodnocenou) soutěž o nej… mysterku. Za předponu nej si doplňte některé z těchto slov: složitější, těžší, nesrozumitelnější, bláznivější. Jsou to jen příklady, přišel bych i na další. Konkrétní keše uvádět nebudu, ačkoliv adeptů by bylo dost. Na tomto fenoménu je zajímavé, že se soustřeďuje především do měst, kde je trochu silnější komunita kačerů. Osobně mám na tento fenomén ten názor, že tyto keše se zpravidla vymykají výše zmíněné definici geokešingu, především v tom, že ve valné většině postrádají smysl něco zajímavého (ve smyslu místopisném) ukázat, případně naučit, a jejich existence je zřejmě založena pouze na osobním postoji jejich autora, který chce primárně ukázat jak umí udělat těžkou keš. Pár takových keší jsem také našel a jejich smysl nechápu dodnes, zejména pak po návštěvě oné fyzické keše. V zásadě považuji takové keše za zbytečné a opravdový smysl jejich existence pro mne zůstává zahalen tajemstvím. Nakonec musím ale objektivně připustit, že jsem našel i takové, které buď svým provedením nebo nápadem naprosto předčily původně neblahý první dojem.
Dalším zajímavým, tedy pro mne spíše překvapivým v negativním směru, fenoménem je nedodržování základních pravidel hry jako takové. Pravdou je, že se to týká asi spíš nováčků, než ostřílených borců, ale i tak to stojí za drobnou zmínku. Nedávno mne naprosto konsternoval found log na disablované keši, kde to kačer odůvodnil slovy: „Celé jsem to prošel, na místě uložení jsem byl, tak jsem to vlastně našel, přestože ta pixla tu není. Díky za keš. TNLN.“ Co na tom, že je někde v pravidlech napsáno něco o zápisu do fyzického logbooku. Nebo jiný příklad, třeba z (mojí) earthkeše. Proč se zalamovat s hledáním nějaké odpovědi, když stačí napsat „write note“ s nějakými bláboly o návštěvě místa a pak to za měsíc přelogovat na „Found it“. Ano, přišel jsem na to náhodou, když jsem stahoval logy do GSAKu, ale stejně mne to šokuje. Příklad poslední, opět z mojí, tentokrát mystery, keše. Proč plnit nějaký úkol jednoznačně popsaný v keši, když jsem ji našel před půlrokem a loguju to stylem CTRL+C a CRL+V. Nakonec jsem se stal ještě terčem nadávek, co že si to dovoluju váženého kačera obtěžovat s nějakým přihlouplým úkolem. Celá korespondence navíc obsahovala naprosto skvělé tvrzení: „…my v Praze“, přičemž dotyčný kešoval necelý rok a měl asi 250 nálezů… No už je to dnes vyřízeno ku spokojenosti obou stran, ale sic. Minimálně to bere čas. Takže vážení a milí kačeři, nebo spíš owneři, co jste dočetli až sem, poučení je toto – trvejte na svém a mažte nepatřičné logy hned a rovnou po jednom, zdůrazňuji jednom, upozornění na úpravu pokud to nesplňuje vaše podmínky.
Jako třetí neblahý fenomén si dovolím popsat bezobsažné keše. Ono to trochu souvisí s tou mystery soutěží, ale přece jen jde o něco mírně jiného. Bezobsažné keše to jsou keše, jejichž smysl zná asi (aspoň v to doufám) jen jejich owner. Jde to napříč typem keše, takže to nelze jednoznačně vymezit. Tyto keše nevyhovují totiž vůbec ničemu – neukáží vám nic zajímavého, spíš se podíváte na nějaké smetiště, prostě vás ničím neobohatí, jedině snad tím bodem do statistiky, pro kterou to přece nikdo z nás, kačerů, nedělá. Přiznám na rovinu, já to už dneska pro ty body dělám. Nápaditých a hezkých keší je dnes jako šafránu a bohužel to nejde jaksi předem odfiltrovat, jako třeba nesolidní prodejce na aukru.cz. Tak už zbývá jen to skóre. Ale zpět k věci. Přidal bych sem, tedy do tohoto fenoménu, i takzvané keše s věnováním, nebo minimálně jejich většinu. To jsou zase keše, vzniklé za účelem jakési oslavy buď někoho nebo něčeho co má pro autora nějaký, zpravidla velmi osobní, význam. Uznávám, že jsou tu i kousky krásné, ale většina ne. Tyto keše v mých očích dost často také popírají ony výše zmíněné základní definice. Vždycky si říkám, proboha proč ?! Platí to především pro ty osobní. Obecným poznávacím znamením těchto bezobsažných keší je zpravidla zcela chudičký a nic neříkající listing a často jsou také produktem začátečníků, kteří se ještě čertí, že to p.t. kačerstvo nějak moc nechválí. Oproti tomu věnovací keše mají listing zpravidla dobrý, ale často jim zase chybí ten konec – tedy něco zajímavého k ukázání. Zde asi zbývá jediné – tento typ keší buď ignorovat (což lze někdy stěží poznat předem) nebo v případě nálezu veřejně pranýřovat.
Poslední z mnou zaznamenaných fenoménů se týká opět především větších měst, ale v poslední době nejen jich, a je to přeplácanost kešemi. Nevím, co některé autory vede k tomu, založit keš např. s názvem „kanál“ a dát ji do kanálu, přičemž o 161 m dál najdu další podobnou keš, nazvanou třeba „okap“ od stejného autora. Tak nějak se řídím názorem, že méně je většinou více. Pravda, také jsem chtěl už, už založit nějakou keš. Ale počkal jsem a dal jsem ji aspoň na (snad) hezké místo poměrně daleko od domovských souřadnic. Postupem doby jsem navíc dospěl k závěru, že drive-in keš je to nejhorší, co jsem mohl udělat. Výsledkem je, že tam akorát měním logbook a šrot v krabičce sypu rovnou do popelnice. A to je také konec konců jeden z nešvarů, co mi vadí a proč už dnes nic neměním, jedině TB a GC. Osobně soudím, že je to důsledek takového toho čecháčství, protože třeba v takovém Německu či Rakousku není (zpravidla) problém měnit obsah, jen u nás to (čest výjimkám) nejde.
Závěrem svého paličského zamyšlení bych se ještě mírně pozastavil nad sociálním rozměrem geocachingu. S úžasem vždy sleduji, jak se jakýkoliv zveřejněný event (nejen jihočeský) obratem zaplní nejdéle během 12 hodin. Občas si kladu otázku, jestli je vůbec možné, aby se všichni zúčastnění toho eventu vlastně poznali. Osobně si myslím, že to ani nejde, přesto mne to fascinuje. Smutným produktem většiny eventů jsou však zapomenuté nebo neodlogované TB a GC. Vždy si tam všichni všechno prohlíží a discoverují, ale vlastní odnos věciček pak nějak vázne. Celkově si myslím, že sociální rozměr geocachingu by neměl spočívat ve vysedávání v hospodách, ale třeba ve společném kešování (třeba s rodinou, která je v mém případě spíše asociální) nebo jinak prospěšné činnosti, třeba CITO event. Ale pokud budou stále noví a noví loviči ikonek do profilu, tak to asi lepší nebude a proto se mi ani na to plánované CITO nějak nechce. Za sebe to vidím tak, že nejlepší řešení by bylo zrušit tenhle typ keše (klasický event, ne CITO) jako takový. Kdo se chce sejít s kamarády společného zájmu, možnosti a způsob si vždycky najde. K tomuto tématu bych zařadil ještě jeden nový moment, který mne nedávno také překvapil. Nazval bych je exhibováním některých kačerů. Kromě řady dobře napsaných novinových článků o fenoménu geocachingu jako takovém, jsou i takové, kde z nich obrazně odkapává vlastní důležitost kačera, jehož jediným záznamenání hodným počinem je právě ten článek. Osobně jsem ještě neslyšel na vlastní uši rádio reportáž z kešování a neviděl ani žádné TV zpravodajství věnované tomto fenoménu. Ale že to přijde, tak o tom jsem skálopevně přesvědčen (pokud to už tedy neproběhlo). Z tohoto ranku mne však nejvíc překvapila anketa do zpracovávané bakalářské práce o tom, jak se geocaching může stát jedním z pilířů cestovního ruchu. Až kešování s průvodcem nabídne nějaká cestovka, to bude teprve nářez !
Každému, kdo dočetl až sem, děkuji za čas, který tomu věnoval. Je mi jasné, že některé reakce (pokud tedy vůbec nějaké budou) na některé moje postřehy nebo názory budou dozajista negativní, ale tak už to chodí. Co člověk to názor, já se za své nestydím. Na tom kešování mne kromě skóre drží mimo tu turisticko – vlastivědnou část i fakt, že se nejedná o žádnou organizovanou činnost, která by nedejbože měla nějaké formální vedení. Má svá pravidla a tím to hasne. Tak až sleze ten hloupý sníh, přeji příjemné kešování a hodně příjemných zážitků při tom.