Geocaching jižní Čechy.

Život s mudlou - Big737

Mon, 11 Oct 2010 15:00:29 +0200

Život s mudlou

autor: Big737

Než začneme psát náš příběh, tak bychom hned na začátku vše shrnuli do jedné podstatné věty. Život s mudlou prohloubil naši fantazii o nesčetně nápadů a postupně jsme vše vybrušovali k ještě větší dokonalosti. Zasvěcení po přečtení následujících řádku budou určitě vědět o čem že jsme to psali a nezasvěcení si to stoprocentně dokáží představit. Naše rodina čítá 3 členy. Celé dvě třetiny trpí příjemnou úchylkou zvanou geocaching a proto naštěstí tvoří přesilu. Co je to ale platné, když před tou zbývající třetinou musíme kamuflovat naše úmysly pokud se chceme z domova urvat a odjet na keše. Různé výmluvy střídají různorodé pohádky, ze kterých by měl i pan Andersen radost. A co potom, když se jede na společný nákup do nějakého většího města, které slibuje nespočet keší. To se máme jen koukat na mapu a tiše závidět kačerům, kteří si je v pohodě loví? Nebo se máme smířit s tím, když kolem nějaké zrovna projíždíme a nezbývá nám než se za ní jen otočit s tichým povzdechem? Ne! Tak takhle by to rozhodně nešlo. A v tu chvíli přichází na řadu vymýšlení různých kliček, naplánování nákupu do těch míst, kde je nějaká krabička poblíž a vše vysvětlit s diplomatickým přesvědčováním, že v tomhle obchodě určitě seženeme co potřebujeme. A co pak plánování společné dovolené? To přichází na řadu několikadenní přípravy a vymýšlení výletů právě do těch míst, kde si můžeme v poklidu tu a tam odskočit na nějakou kešuli. Plánování trasy samozřejmě řešíme tak, abychom nevynechali žádnou drajfku, u které se dá jak zastavit na svačinku popřípadě na záchod. Večerní procházky pak směrovat na místa pro nás kačery zajímavá a nebo udělat takzvané rozdělení Bigovy dvojky na polovinu doprovázející mudlomaminku a na polovinu, která si s GPS tajně odběhne a za několik minut se zase vynoří poblíž zbytku rodiny. Popíšeme vám jeden z příkladů našeho tajného ranního úprku na FTF. Jednoho večera jsme dostali od našich geokamarádů hlášku, že by mohlo v noci něco pípnout. Přemýšleli jsme jak to udělat, abychom v noci tajně a bez povšimnutí naší mudlomaminy zmizli a přitom se i stejně tajně a potichu vrátili do svých postýlek jako by nic, jen se slastným pocitem vítěze (samozřejmě kdyby bylo FTF naše a my stanuli na nejvyšším stupýnku). Hlavou se nám ten večer prohánělo několik nápadů až jsme se shodli na jednom nejrozumnějším. Vydrželi jsme dlouho vzhůru a s napětím čekali co se bude na gc.com dít. Když už bylo hodně pozdě, usoudili jsme, že půjdeme ležet a do postelí vlezeme předoblečený a že zbytek prádla spolu se vším co potřebujeme na zdárný odlov, dáme do sklepa, kde se pak v rychlosti dooblečeme a vyrazíme směr nová keš. Telefon jsme nastavili do takového režimu, aby když ho budu mít přímo u ucha, vzbudil jen mě a jinak nikoho. To se povedlo a když časně ráno pípla zpráva, v tichosti myšky jsem opustil svoji vyhřátou postýlku, došel vzbudit mladýho a akce mohla začít. Z domova jsme vylítli jako sršni, skoro málem jen v pyžamu (než nám to oběma došlo, co a jak jsme si večer vlastně připravili). Mladej Big snad ješte cestou k autu na parkoviště před domem spal a měl pěknou chvíli jednu stranu obličeje hezky přeleženou a zmuchlanou jak papírovej ubrousek. Probouzel se a začal vnímat až cestou v autě (řekl bych tak někde u Klece, tam začal i komunikovat, reagovat a dokonce z něj vypadlo i nějaké to slůvko). Jelikož jsme byli nervózní jako já kdysi před maturitou a zkouškama, tak jsem se snažil sebe i zbytek dvoučlenné posádky v autě bavit, aby nám cesta utekla a tep klesl na přijatelnou hodnotu. Takhle rychle jsem už dlouho nejel, řekl jsem do placu a radši se ani nekoukal na tachometr. U Valu jsme jeli naším Punťou tak rychle, že vítr, kterej se odrážel od našeho autíka foukl tak razantně, že jeho síla sklopila uši i zajícům na poli vedle cesty. Když jsme dorazili na místo, potešilo nás, že nikoho nikde nevidíme a pořád tak v sobě živili šanci na úspěch. Po nalezení kešky jsme ale k naší lítosti zjistili, že nás předběhl Lakus, ale i tak jsme byli nakonec s druhým místem spokojeni. Po chvilce strávené v místech kešule jsme se vrátili k autu a mohla začít druhá část naší expedice – závod s časem a zdárný návrat domů aniž by si mamina něčeho všimla. Tady jsme byli úspěšnější než v FTF závodě a tak se nám opět podařilo nad mudlou vyzrát. Někdy je to ale boj.

autor: Big737

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Post-letní soutěž se týká příběhů, zážitků a zkušeností. Všechny tyto články jsou sepsány členy našeho oddílu a mají přímou spojitost s Geocachingem. Všechny články jsou skutečné a psal je sám život, pro potřeby geojihu byly pouze převedeny do textové podoby.

Postup pro hlasování do naší Velké literární soutěže:
Na emailovou adresu soutezgeojih@seznam.cz zašlete email v následující podobě

Adresa: soutezgeojih@seznam.cz
Předmět: Velká literární soutěž
Text emailu:
1. místo "název článku" "autor článku"
2. místo "název článku" "autor článku"
3. místo "název článku" "autor článku"
Podpis: Nickname používaný na geojih.cz

Hlasování se mohou zúčastnit všichni členové našeho serveru, včetně autorů článků. Každý email musí mít obsazena všechna tři místa, avšak nelze obsadit na tzv. dělené místo více článků. Autoři článků se soutěže mohou zúčastnit taktéž, ale nesmí hlasovat pro svůj článek. Pochopitelné je, že každý nick zaregistrovaný na geojih.cz smí odeslat pouze jeden hlasovací email. Výsledky a vyhlášení vítěze bude oznámeno na eventu 6. listopadu VŘSR. Email musí obsahovat všechny náležitosti, které jsou uvedeny výše a je nutné dodržet uvedený postup. Emaily, které nesplní všechna kritéria, či jinak naruší chod a regulérnost soutěže, budou ze soutěže vyřazeny.

Pro všechny hlasující členy je připravena malinkatá cena za nejpřesnější tip. Pro toho, kdo zahlasuje a jeho hlas bude nepřesnější ke konečnému výsledku, bude udělena cena pro čtenáře. V případě shody a obsazení této pozice více čtenáři, bude rozhodnuto pomocí losu až na místě konání eventu. Pokud se nedostaví některý z těchto čtenářů na onen event, tak cenu automaticky získá přítomný čtenář.

Jak se převléci za Šamana - Chemic77

Mon, 11 Oct 2010 13:09:46 +0200

Jak se převléci za Šamana

autor: Chemic77

Jednoho krásného dne jsem neměl co dělat a v Praze se konal event – „Pražské geopivo 2010 / Geobeer – Pocta Šamanovi“ a jelikož mám Šamánka rád, tak jsem neváhal a naplánoval si dva krásné dny v Praze. A již jsem pomalu začal tušit, že tento výlet bude stát za to.

Námětem tohoto eventu bylo, že se každý převleče nějakým způsobem za Šamana. Někdo přišel v masce, někdo si dal péra do vlasů a pár jedinců přineslo krásné oděvy. Já jsem započal plánování na tento event poměrně pozdě a tak jsem nic pořádného neměl.
Kdo zná Šamánka tak ví, že se občas rád napije a tak jsem rozhodl, že ten večer budu pít za Šamana a má maska se nakonec dostaví sama, neboť se v průběhu večera budu podobat Šamanovi. Ale kdo zná Šamana ještě lépe, tak ví, že on nijak zásadně neřeší přípravu předem a spoléhá na momentální událost.

Počínaje tímto eventem se započali psát mé trampoty při cestách do Prahy, která se pro mě stala zakletým městem. Je to totiž město, kde spolehlivě a naprosto jasně udělám vždy nějakou botu při své cestě za jasně daným cílem. Ale poslyšte sami, jak to všechno probíhalo.

Neděle:
Plán na dnešní den - nákup jízdenek skrze Student Agency směr Praha a zpět. Dlouhé vybíraní a přemýšleni, v kolik hodin pojedu a nakonec s úspěchem zakoupen lístek na úterý s tím, že přes noc přespím u Šamana a druhý den po eventu pojedu domů. Paráda.

Pondělí:
Psychická příprava (fyzická vždy přichází až 5 minut před odjezdem) na ranní brzký odjezd směr Praha. Rychlá komunikace na ICQ s kamarády a mezi tím mi jeden nejmenovaný kačer z Ústí nad Labem odkáže na to, že kdyby na mě byly Pražáci ve středu zlý tak ať nasednu na bus a jedu k nim, že zajdeme na pivo. HRK! Prásk! Bum! Nadávky! Rány pěstí do klávesnice a pak už jen výkřik do tmy…. Himbajs… já jsem včera koupil špatně lístky!!!! Za pár minut jsem měl vlézt do postele a jít spát, abych se připravil na ranní vstávaní. Vždyť já bych přijel do Prahy o den dřív a odjel bych dříve, než by celý event vůbec začal.
Do pr*ele.... ve 20:35 telefonát na horkou linku společnosti, kde mi poradily jak zrušit jízdenky. Paráda. Prachy mám zpět… a rychlý pohled na linky zda je ještě volno na ten správný termín… naštěstí bylo. Uffffff..... Vše bylo včas zachráněno a má návštěva tak mohla dostat reálnou podobu. Doufajíc, že jsem si již veškerou smůlu vybral v této příhodě jsem usínal.

Úterý:
Dlouhý spánek bez vstávání na akci.
Večer (5 minut před spaním) příprava na akci. Objednání PQ okolí eventu… čekání.... nic.... čekání... nic.... spánek...

Středa:
9:00 hod. ranní probuzení a PQ nikde. Himbajs co je? Rychlý pohled do nastavení a já blbec si to zapomněl poslat... jedna blbá fajfka... čas ubíhal a tak jsem jel bez dat v GPS... No problém... dořeším operativně v terénu přes mobil.
16:00 hod. telefonát Šamánkovi již z Prahy, aby mi řekl souřadnice místa konání eventu. GPSka ležela v batohu, takže jsem si je cvakal do telefonu. Pak rychlý nástřel do GPS a hurá směr ... kam? ... takovou dálku? Byl jsem na návštěvě na druhé straně Prahy, takže mě čekal ještě dlouhá cesta s několika přestupy. Mno budiž... jedeeeemmmm
17:00 hod. Smíchov.... půjdu pěšky, nebo se svezu? Půjdu pěšky... tři kilometry dojdu.... ale co... svezu se kousek tím směrem. Ale kam? Nasednul jsem na první bus a zkusil jsem tam dojet bez znalosti směru.
17:15 hod. výstup Malá Chuchle. Tak to jedu hodně špatně. Stojíc pod tím obrovským kopcem jsem nasedal na druhý bus, který mě vezl opět na Smíchov.
17:30 hod. Smíchov. Beru telefon, GPRS, internet... mapy.cz a koukám že tam jezdí tramvaj... paráda....
18:00 hod. stojím na souřadnicích, přesně na čas. Ale co to? Říkám si, že ty Pražáci jsou fakt divní... oni mají cache u každé základní školy a teď už mají i ty eventy ve školách... Stál jsem totiž vedle školy a GPSka ukazovala do areálu školy. Žádná hospoda se v jejím areálu nenachází, alespoň jsem nic takového neviděl. Rozhlížím se... stále nic nevidím... telefon, GPRS, internet... himabjs... do pr*ele, kurňa šopa, já su taky píííííííííííp, pííííííííííp, pííííííííp.
Já jsem se uklepl v čísle... já stojím na Barrandově a originál event je ode mě nějakých 5 km !!!!! OK!!! Nemá čas se zdržovat, čas letí, šup na tramvaj....
18:10 hod. telefonát se Šamanem a oznámení o mém pozdním příjezdu... naštěstí mi vysvětlil kam jet a kde vystoupit s tím, že potom půjdu pořád nahoru do kopce asi 200 metrů...
19:00 hod. výstup na zastávce 450 metrů od eventu... himbajs... Šaman říkal 200 metrů... ale co... to je ten Šamanovo odhad... jdeme... ale pozor... já jdu z kopce... teda, ten Šaman musel vypadat, když mi tohle diktoval... příchod na souřadnice a kdesi cosi ... nikde nic... stojím uprostřed paneláků a hulákám do oken a hledám Šamana. Opět rychlý pohled do telefonu na net a himabjs... já se ustřelil i v těch druhých souřadnicích... sakra... oprava a opět zjišťuji, že stojím téměř kilometr od eventu. Takže rychle nohy na ramena a poklusem nahoru, teď už doopravdy do kopce.
19:20 hod. stojím před eventem a kecám s prvními blázny, kteří byli převlečeni za Šamana.... ale na moji masku neměl ten večer vůbec nikdo...

autor: Chemic77

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Výprava do říše mrtvých - rrota

Mon, 11 Oct 2010 12:06:35 +0200

Výprava do říše mrtvých

autor: rrota

Pražská keš GC13QK0 Styx nás lákala již dlouho. I k nám na dálný jih se donesly „historky z podsvětí“ a tak jsme se spolu s týmem p+a+j rozhodli kešku zalogovat při nejbližší vhodné příležitosti. A když tato chvíle nastala, neváhali jsme ani minutu.

Fáze první – příprava
Tuto fázi jsme rozhodně nepodcenili ani v nejmenším detailu. Kromě pracovních overalů, holínek, reflexních vest a ochranné přilby jsme přibalili i doporučený skejt, několik sad náhradních baterií, samozřejmě několik svítilen a foťák pro dokumentační účely.
Na první pohled se to nezdálo, ale všechny tyto propriety celkem snadno zaplnily zavazadlový prostor našeho přibližovala. Poslední pohledová kontrola, rychlá úvaha co všechno jsme zapomněli a bude nám tak v nejnevhodnější chvíli chybět a vyrazili jsme se ponořit do bahna pražského velkoměsta.

Proměna
V půl desáté jsme v Podolí a přímo na ulici nastává kouzelná proměna dvou mladých, krásných a úspěšných zaměstnanců kategorie THP na mladé, krásné a úspěšné zaměstnance kategorie D. Za několik minut by nás od dělníků z nedaleké stavby rozeznal jen málokdo. No, málokdo.. během přesunu ke vstupu do podzemí nás nevěřícné pohledy pražských řidičů popojíždějících v běžné ranní pražské dopravě ubezpečují, že tu skateboard nepatří mezi běžnou pracovní výbavu.

Fáze druhá – odlov začíná
Jsme před vstupem do Hádova království. Zdoláváme poslední zábradlí dělící nás od říše mrtvých a vydáváme se do tmy, kam „nikdy nepronikne byť jen jediný paprsek jasného slunce. Tečou zde temné řeky a vedou sem propasti z povrchu zemského. Přes zmrazující posvátnou řeku Styx převáží Cháron ve své zpuchřelé pramici ty, kteří mu zaplatí minci…“
Denní světlo za námi mizí, zapínáme baterky a vzpomínáme na pohodovou přípravnou kešku Myška Zlodějka.
Poslední pohled na Ešku a vydáváme se do tmy.
Po několika desítkách metrů nacházíme ve výšce půldruhého metru první možné rozcestí, to je ale dobře zabedněné a tak se vydáváme dál.
Ušli jsme odhadem nějaké tři stovky metrů a v kuželu světla se objevuje to, co hledáme – ústí chodby, nemající na výšku více jak metr dvacet. V jejím ústí je zaklíněný skejt. Nenarazil neznámý narušitel klidu mrtvých na Kerbera? A co se skrývá v temnotách? V uších mi zní variace na píseň Klobouk ve křoví od Jaroslava Ježka: "Kdo to ve tmě zmizel? Odkud šel a kam? Jaký to měl svízel, že byl ve tmách sám?"
Opuštěný skejt v temnotách
Jdeme na bobek a noříme se do ústí kanálu. Po zdolání prvních příkrých deseti metrů se chodba narovnává a ke slovu přichází skejt. Zkoušíme, jak ho nejlépe využít: pozadu a odstrkovat se nohama? Gumovky vesele kloužou po cihlové stěně. Na břicho a odpichovat se rukama? Fyzicky to není pro nás nejvhodnější způsob pohybu. Jediný použitelný dopředný pohyb je zapřít se o skejt rukama a odpichovat se nohama.
Pete z p+a+j týmu v Hádově říši
Zdoláváme první desítky metrů v úzkém prostoru. Nevím, zda je zdejší mikroklima proti vnějšímu podnebí o tolik příznivější, ale začínáme se potit. Chodba se zdá nekonečná. Narážíme na první kaluž bahna, zdoláváme ji malými krůčky ala „kačenka“ a jede se dál. V dáli vidíme slaboučké denní světlo. Že by to bylo snad ono světlo na konci tunelu, jak se praví v listingu? Chyba lávky – je to jen kanálový poklop nad námi, po kešce ani památky.
Pokračujeme. Z dáli se tu a tam nese dunění, násobené ozvěnou. Už o nás Hádes ví?
Sleduji, zda se neblíží další kaluž bahna a najednou dostávám do hlavy ránu, až se mi podlomí ruce – na jednom místě je o deset centimetrů snížený podhled a já si blahořečím za nápad vybavit se ochrannou přilbou.
Po dalších nekonečných minutách cesty slyšíme vodu a v tunelu se objevuje slabé světlo v dáli před námi. Že už bychom snad byli na místě? Doufáme, že ano, v pražském podzemí už jsme asi dvacet minut a odhadujeme, že tři stovky metrů by už za námi být mohly.

Naděje se bleskově mění ve skutečnost, ano! Máme kešku Styx v rukou!

ipene z týmu roťáků právě zalogoval Styx
Zalogujeme se, kontrolní pohled do listingu a.. .opravdu se máme vrátit zpět ke Styxu..
Otáčíme a vydáváme se zpět.

Fáze třetí – daylight
Cesta zpět ubíhá rychleji, ke kešce jsme museli překonávat samospád a zemská gravitace nám teď pohyb usnadňuje. Na snížený podhled si už dávám pozor, míjíme ho bez problému, Hádes se nám škodolibě mstí o pár metrů dále – během kačírkování přes bahno mi do jeho nejhlubšího místa z kapsy padá foťák. Snažím se ho z nejhoršího otřít o overal, ale látka nesaje a jemné bahno spíše roztírám na několik míst, kde ještě nebylo. Marná snaha, uvidíme co s tím, až se dostaneme ven, ještě že ten foťák není můj…
Míjíme utěsněnou kanálovou šachtu, poskytuje alespoň prostor na krátké narovnání se a malý odpočinek.

Tudy cesta nevede..
Styx se blíží, pouštím před sebou skejt, z dáli se ozve šplouchnutí a já pádím za ním (bez toho šplouchnutí, aby mi prkno nevzala voda).
Nevracíme se zpět stejnou cestou, ale podle listingu se vydáváme dále do hloubi podzemí. Můžeme jít vzpřímeni a tak cesta vesele ubíhá. Po dalších několika desítkách metrů nacházíme východ. Opatrně odstrkuji poklop, co kdybych se objevil uprostřed silnice, ale vidím trávu, poklop jde na stranu a před nejprve zkoprnělými, po chvilce rozesmátými tvářemi chodců vylézáme na denní světlo.
Náhodní diváci se asi musí dobře bavit – že se kousek od chodníku a od ulice zvedne poklop a z něho vylezou nějací ďelňasové, to asi není nic neobvyklého, ale že před nimi z kanálu vyletí i skejty a obě zamazané existence se začnou nadšeně fotit, to asi jen tak nevidí :)

Fáze čtvrtá – máme to za sebou!
Než jsme vkročili do podsvětí, měli jsme jen matnou představu, co nás čeká. Hodinové dobrodružství v podzemí nás ale nadchlo.
Že odlov rozhodně není pro klaustrofobiky netřeba patrně zdůrazňovat a představa deště nad námi následovaného vodou proudící v kanále nebyla příjemná, určitě se vyplatí sledovat počasí.
Nás žádná nepříjemnost nezastihla, dokonce i foťák se podařilo zachránit a tak, máte-li v srdci alespoň kousek dobrodruha, určitě se do Hádovy říše vydejte, tahle keška za to stojí!

autor: rrota

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Putování party PPP - pan_eL

Mon, 11 Oct 2010 11:58:10 +0200

Putování party PPP

autor: pan_eL

Proč právě parta PPP? Podle přezdívek. Pro první písmeno platí: Píďalka, pro předposlední písmeno přezdívka PaWcz, poslední písmeno přebírá pan_eL.

Příběh party počal přesně přibližně před pár pátky . . .

. . . pročítám poslední příspěvky. Pozor, PaW píše! „Pan_eLe, poslyš, přemýšlel´s přes poledne?“ „Přemýšlel.“ „Poslouchám.“ „Právě připravuji příslušné propriety, potraviny, pití, průběh pochodu.“ „Průběh pochodu? Podle Pavlíka půjdem přece pořád po pokladech. Přestaň plánovat. Přijedu po půl.“

PaW přijel přesně. Přisedám, připínám pás, připraven! Pádíme pro posledního pasažéra přebývající pod prvním písmenem. Před Píďalčin příbytek přijíždíme předčasně, parkujeme. „Počkáme?“ „Pitomost, pátráme přece po pokladech.“ Přibližovalo přemisťujeme pod parádní pahorek. Pak přeskakujeme příkopy, pozice pohodlného přístupu prozrazena! „Podívej! Pěkný ptačí příbytek, přesně pro poklad!“ Ponecháváme podpisy. Pak pomalu pátráme po pěšině. „Přímo?“ „Pochybuju.“ Pak pomalu postupujeme přes palouk. „Proboha pozor, příkrý převis!“ Přejdeme pozorně podél. Pak pražce. Před parkovištěm pomáhají panely promočeným pohorkám před pohromou. Pro Píďalku přijíždíme přesně. Poslední pasažér přisedl. Počítač pokouší propočítat plánovaný příjezd. Počítal přesně, protože před parkoviště přijíždíme podle plánu. Platíme parkovné, parkujeme. Připravujeme popruhy. Páteř potřebuje protáhnout. Pozice přemisťujeme přes parkoviště pod pěkný přírodně provedený přístřešek poblíž pražců. Putování party právě počalo. První přestávku plánujeme při pivu. Potřebujeme přece posilnit. Pivo pro Píďalku, pivo pro Pawa, pivo pro pan_eLa. Poklidně pijeme, přemítáme po potištěném papíře, plánujeme první přístup pro poklad. „Pikolíku, pivo!“ Po poledni procitáme. Při placení pláčeme, protože při pohledu po popíjejících pumpa plesá. Přetěžko přemáháme pokušení posečkat, protože poklady potřebujeme posbírat před půlnocí. Pokud přirozeně počítáme první polovinu. Pivní promile pomáhají partě při postupu přes palouky, průsmyky, prales. Překážky postupně přibývají, poletující potvory popichují. Plíživým přístupem překonáváme pořádný padák. Pak pokračujeme po panelech přímo pro první poklad. Pěkně po pěšině přecházíme přes povolené pohraniční pásmo. První poklad přináší Píďalka. Pěkně pročesala přilehlé polesí. Protivné potvory pořád popichují. Prohlížíme přidané předměty, poté píšeme poselství, ponecháváme popálené puky. Pak pátráme po přilehlých pokladech. Podle potištěného papíru, pak podle počítače počítáme pokles. Přinejmenším padesát! Přesto poklad padl. Příští poklady plníme popálenými puky při ponechání památných podpisů party PPP. Při postupu přes polom přichází první problém. Prohledáváním porostu poblíž posledního pokladu pátráme po průvodcích pro pocestné. Při podobných problémech pomůže PaW. Po právu proto přebírá první post. „Psssst! Potichu. Píďalko pozor, přežvýkavci!“ „Prosím?“ Píďalčiny pohorky parádně přežvýkavce parodují. Pod pahorkem přestaly. Postupně poodkrýváme poslední překvapení první poloviny pochodu. Přes prořídlý porost prosvítají poslední paprsky, pátráme po příhodném paloučku pro přenocování.. „Píďalko, Pawe. Podívejte. Palouk příhodný pro přenocování.“ „Přestaň! Prodělal´s přelud pan_eLe!“ „Pouze palouk pro přechod!“ Po podrobném prozkoumání přechodu pokračujeme přímo. Paw pátrá po poloze prostřednictvím přístroje podobného pocket PC. Postupujeme podle přístroje. „Palouk, potok. Pěkné!“ Paw přesto prohodí: „Pokusím pročesat přilehlý porost, počkejte.“ Pak Pawa pohlcuje porost. Po poměrně protáhlé přestávce Paw přichází, promočené pohorky, proklíná přenosný přístroj. Pak prohlásí: „Přes prvotní pochybnosti přenocujeme pod přilehlým paloukem. Pro potřeby party postačí probublávající potůček.“ Příprava přenocování, pojídání potravin, příjemné popíjení proviantu protažené přes půlnoc postrádá pozornost. Porostem počíná prosvítat pochodeň! Pan_eL počíná plašit. Pozorovatelé přelstili partou promyšleným plánem! „Potichu!“ Prozrazení pozice přesto překonáváme. Poté pokouší Paw překonat pokušení, protože Píďalka pokouší popravdě poměrně protřele. Posléze počínám počítat. „Pět . . . , padesát . . .“ Pan_eL přemožen.

Procitám při prvních paprscích. Po probuzení poodcházím. Pěkná procházka po prosluněném palouku plném pařezů prospěla především průduškám. Pak přicházím probudit přeživší. „Podle předpokladu! Paw protřelému pokušení podlehl. Přirozeně přeháním!“ Probouzení probíhá pomalu. Pak postupně pojídáme připravené potraviny přičemž popíjíme pozapomenutý proviant, pak pročistíme potůček pěnou připravenou prostřednictvím pomalých pohybů polypropylénového předmětu pokrytého pastou. Poslední přípravy. „Parto, pozor!“ „Posečkejte prosím pár pikovteřin! Plechý přece počká!“ „Pro pochod připravit!“ Přepouštíme palouček přírodě, přesunujeme pozice pod Plechý. Plechové popisky prozrazují pěknou procházku. Postupujeme přes překážky, první převýšení pokoříme pěkně pomalu. Proč pospíchat? Plechý přivítá pěkným počasím. Přesně podle předpovědi. Postupně prohledáváme pukliny, pak pařezy. Poklad prozrazuje pomlácený placák. Ponecháváme podpisy, puky. Poslední převýšení Plechého představuje pro partu pokochání panoramaty. Po přestávce pokračujeme pod Plechý. „Podívejte: potopená prvohorní proláklina pod Plechým!“ Podruhé pozorujeme pěkná panoramata. Pak pokořujeme plánované poklady, příležitostně pak poklady příhraniční. Pěkné počasí přeje. Před předposledním pokladem polykáme poslední pitivo. Předposlední poklad překonáváme poslepu, protože přilehlá pivnice plná popíjejících pomůže pramálo. Pročpak pražáci ponechali patřičné peníze pěkně pod polštářem? Protože představa pivnice prodávající pivo proti příslušnému počtu pozapomenutých proevpropských peněz připadala prahajzlíkům přinejmenším přehnaná. Po přemožení představy prochlazeného půllitru plného piva pokračujeme pro poslední poklad. Po půlhodině přecházíme potok. Pak přichází překrásný pocit – přírodní pramen přinucený protékat přes prodlabané poleno. „Pití! Paráda!“ Příroda pomohla partě přežít! Plníme petky pro poslední postup. Polohu posledního pokladu prozrazuje přenosný přístroj. Půjdeme pěkně přímo, pak přes potok. Podrobně pročesáváme přilehlý podrost. Překračujeme polomy, pořezaná polena, prohledáváme především pařezy. Pak Píďalka přemisťuje podezřelé přírodní předměty prozrazující pošetilé pokusy působit přirozeně. Poodkrývá poklad. „Pěkná pixla, prohodí překvapeně!“ Prohlížíme pytel plný překvapení. Parádní přerostlá propiska působí Pawovi při psaní pramalé potíže. Popisujeme putování party přes partie pohoří, přidáváme piktogramy, předměty pro potěšení pozdějších příchozích. Promptní psaní posilují pěkně popichující potvory, protože pot působí přitažlivě.

Poslední partie pochodu překonáváme provázeni pěknou přírodou. Povzbuzení představuje parkující přibližovalo potřebného pro převoz polámaných páteří. Přestože puchýře pořádně pálily, přetrvaly partě překrásné pocity.

Popisem proslulého pochodu party PPP předáváme poselství příštím poutníkům, protože prošlé partie pohraniční poskytují překrásná panoramata, přírodu, pohodu pro poklidné putování. Poděkování patří především pánům Pavlíkovi VB a Píťovi.

autor: pan_eL

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Kauza kapr - aurik

Mon, 11 Oct 2010 11:52:00 +0200

Kauza kapr

autor: aurik

Kohoutí kokrhání. Kuropění. Kalendář konstatuje: Kapři. Komanduju klímající Kláru. Kafrá, kňourá: kafé. Konzumujeme koblihy, kakao, kysaný kefír. Kompletujeme kusy kačeřího kroje. Klára kamufluje korpulenci končící kojením. Kila kynou, knoflíky knop. Kalhoty kurtuje konopnými kšandami. Krasavice!
Kormidlujeme káru ke kapřímu kraji. Kotvíme ku krajnici. Kudykam? Kalibruju kompas, kurz kopec.

Kombajnujeme kapříky, kontrolujeme kameny, kypříme kořeny. Kritizujeme kvalitu kinderbordelu, kšeftujeme Kavalírovo kolečky.

Kráčíme krásnou krajinou, kocháme. Kouzelná květena - kosatce, krokusy, kopretiny, konvalinky, ... kosi konzertují, kukačky kukají, krkavci krákají, kuňky kuňkají (ku), káňata krouží, kolonie kormoránů kývá klofany, kachny koupou káčata... Kláro koukej, koloušek! Kurňa komár! Krvelačné kreatury kulminují kolem kebulí. Koštují kapky krve. Klátíme končetinami, kotrmelcujeme, klejeme: kuš, krávy! Kontroverzní komáři kontinuálně koušou. Kontumačně kapitulujeme.

Kombajnujeme kapříky, kontrolujeme kameny, kypříme kořeny. Kritizujeme kvalitu kinderbordelu, kšeftujeme Kavalírovo kolečky.

Kazový kefír kroutí konečníkem. Kolika! Křeče, krušno. Kde klozet? Kalhotová kalamita! Kvílím, kňučím, krátkými kroky kvapně klušu krz křoví. Kamikadze!
Kotník Kláry konzumuje klíště. Kleštičkama klinicky kroutím konfliktnímu krvesavci krkem.

Kdo kráčí? Karkulka? Kdepak, kačerka. Kyneme kolegům. Kampak? Kamkoliv kde kapři. Klábosíme, koštujeme koláče kamarádů, kontrujeme karamelami. Kolujeme kořalu. Karlovarští kačeři kolisté kvapí, kariéristi.

Kombajnujeme kapříky, kontrolujeme kameny, kypříme kořeny. Kritizujeme kvalitu kinderbordelu, kšeftujeme Kavalírovo kolečky.

Kdopak krouží klejíc kolem kaštanu? Karlovarští. Koumají, kterak kořistit krabičku, kterou kryje košatá koruna. Komplikovaná keška. Který kašpar kladl? Kooperujeme, konzultujeme kinetiku, kolektivně kutíme kladkostroj klackové konstrukce, koordinovaně katapultujeme kolegu, který kaskadérským kouskem krabku klátí.
Kolegové končí, kvapí ke kiosku.

Kosmická koule klesá. Klopýtáme klečí, kosenou kukuřicí, křovinami. Klouby koprní, krvinkám končí kyslík, krevní kapiláry kornatí. Kapacita kalorií kaput. Kulháme, kolabujeme. Krize. Koma. Kolem kopřivy, komáři, klíšťata, kloši, klokani... Klokani? Klam. Království ku kobyle! Kardiostimulátor! Kuráž, kačeři, kuráž!

Krčma! Kvitujeme, kotvíme. Klopím korbel Kozla, Klára -kdyby kulminovaly kontrakce- kofolu. Konzumujeme klobásy. Kupředu ke kaprům!

Kombajnujeme kapříky, kontrolujeme kameny, kypříme kořeny. Kritizujeme kvalitu kinderbordelu, kšeftujeme Kavalírovo kolečky.

Konečně konečný kapříček. Kalkulujeme, kombinujeme kódy, kontrolujeme konstanty, konfirmujeme. Kvalitní koncovka, kýžený konec. Kapr kompletní.

Kardinální kratochvíle!

autor: aurik

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

DNF na GC1ZJH7 - Zdejve

Mon, 11 Oct 2010 11:48:38 +0200

DNF na GC1ZJH7

autor: Zdejve

Kdysi kdosi kolegům kačerům krásnou kešku kdesi kladl, kamenem kulatým kryl. Kačeři kráčeli klidně krajinou, kopce krkolomné kolkolem, klopýtali kolem krtin, klád, klacků, kořenů, kapradí, keříků kleče, kamenů, kotlinou křivolakou ke keši.

Kletr klátí kešerem. Kape. Kluzké kameny kloužou. Kešer klepe kosu, kašle, kýchá. Kolena klesají, kešer kroky krátí. Kamarádi, kde kopec kolmý končí?

Kráčí korytem ke kótě, kde kdysi karambol krutě končil. Kus karoserie, křáplá kapota, kanystr, katalyzátor korodují. Kaskáda kleče kryje katastrofu. Kolem koordináty kupy kamení, krátkozraký kačer kompasem kroutí, krokuje, kličkuje kamením, kouká, kouká kde keška. Keška kamenem krytá kdekterého kěšera klame. Keška kádruje kdo kešer, kdo kokot. Kolem kupy kamenů, který kámen kryje kýženou keš?

Kvete koniklec. Klacíčkem kypří koberce květin Krize klíčí.

Kdejaký kazisvět kešky krade. Krade koiny, krade kinderšrot, krade krabičku, kdo kdy kontroloval keš? Kontaktuje kamaráda, krátká konverzace, kamarád konejší, konzultaci končí.

Kešer kňučí, kňourá, kvílí, křičí. Kritizuje keš. Kropí kapesník. Křečovitě kouše klouby. Karikatura kešera.

Kolemjdoucí kroutí kebulí. Kyselý ksicht!

Kdyby kouzlem kamzík kolem klusal, kopýtkem kámen kopnul, kámen kopcem kutálel, kámen klepne kupu kamení, keška kouskem kouká, kdepak kouzlo… klam klam klam.

Krize. Kešer kapituluje. Klesá kotlinou, kleje, koktá: K…ňa, kdes keško kdes.

autor: Zdejve

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Útok Lakusovky - geronimos

Mon, 11 Oct 2010 11:44:20 +0200

Útok Lakusovky

autor: geronimos

Jsem normální kačer, který si až do jisté doby myslel, že kešky ho zajímají jen proto, aby se podíval na neznámá místa, která si někdo vybral, aby toto místo také nějaký další kačer viděl. A tím pádem se tam objeví nová keš. Ze začátku to tak bylo… Blížil se víkend a já plánoval, kam všude se podívám.

Ale to se vše jednoho dne změnilo, když mě postihla nemoc zvaná Lakusovka. Chytil jsem ji nejspíše na jednom večírku, který byl zván Eventem. A je fakt vzduchem přenosná. To tak na tebe někdo kýchne a je to.

Myslel jsem, že ji mám ale pod kontrolou. Že sice při spuštění keše jsem jako na trní, ale doma se udržím. Hlavně když zamknu dveře a pustím se třeba do uvařeného kolena. Mňam.

Vycházelo to vždy dobře.

Až jednoho dne pípla keš blízko blizoučko… mého domova. A hned kousek dál druhá. A já jsem doma. Hurááááá. Tak a šup, teď už mne doma nic neudrželo.

Při příjezdu k parkovišti dostala Lakusovka další energii. Auto, které jsem čekal tam nebylo. Bylo ale jiné. Ještě tedy zavolat kamarádovi kačeru, jaké že to auto může mít nejmenovaný kače.. Zdravím Tě Pe-Bo. A to tam také nebylo. Tak rychle.

Ale co to, proč ty GPSko blikáš a ukazuješ. Nemám šťávu, nemám šťávu…. A já nemám baterky sakryš… Tak šup, vypočítat na Stage souřadnice další stage.Určit směr a zhruba vzdálenost a vypnout.. Toto vše se ale dařilo pouze do půlky krásné multinky. Tak a je to… tam… Taková šance. A začíná pršet. Hooodně pršet. Aspoň mne nesežerou komáři. A stejně teď profrčí kačer, kterého mám určitě v zádech kolem na kole… Chjo. Jdu domů. A vařené koleno doma nemám…

Najednou spásný nápad…. Vždyť další část teamu jede za chvíli z práce… No a po cestě je obchod. No a tam budou určitě mít baterky… Jupíííííííííí…. A vyšlo to….

Finálku jsme našli. Pršet přestalo… Krásný zážitek.

A díky tomu vím, že Lakusovku pod kontrolou tedy opravdu nemám… Když zautočí blízko domova, je se mnou konec.

autor: geronimos

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Pokládání kapra číslo dvacet sedm - Ocean41

Mon, 11 Oct 2010 11:39:10 +0200

Pokládání kapra číslo dvacet sedm

autor: Ocean41

Jeden červnový pátek jsem se vydal položit jednu z posledních krabiček kapří série: číslo 27: Jakuba Krčína. Po dešti jsem vyjel z Třeboně směrem k místu, kde se měla ukrýt krabička číslo dvacet sedm, ke které veverkyCB udělaly listing, ale kterou nikdo nechtěl pokládat. Asi věděl proč.

Před pátou hodinou odbočuji na zpevněnou lesní cestu, o které se domnívám, že je to ta, co vede kolem Pulmonu a pak zahýbá na sever, k místům, kde má ležet Jakub Krčín, tedy nechtěná sedmadvacítka. Není to ta cesta. Pevná je jen prvních sto metrů, pak je rozšířené místo, kde by se to dalo otočit, ale já pokračuji dál, po cestě již poněkud zarostlé travou.

Zastavuji před ležící borovou větví. Vím, že jsem na cestě, kterou jsem neplánoval jet, ale směr je v zásadě příznivý, co když se po chvíli napojím na tu správnou zpevněnou cestu? Rozhoduji se jet dál, však mám poloterénní Hondu, co projede lecjaké bláto. A kaluž na cestě je, ale to je vidět jen okamžik, jinak je vše zakryto metr vysokou trávou, co mi pěkně plácá o masku a cinká zespodu o výfuk.

Po nějakých dvou stech metrech dojíždím do míst, kde již není moc patrná cesta. Zastavuji, vystupuji, hledím před sebe a místo vysněné křižovatky se zpevněnou cestou vidím mokrou paseku. Nezdá se, že by to šlo někde otočit. Budu muset couvat. Zklamán couvám, smutně hledím do zrcátka. Cítím, že levé zadní kolo trochu sjíždí doleva dolů. Otáčím volant doprava, levé přední kolo také sjíždí doleva dolů. Vidět je v zrcátku houby. Cítit poloha auta jde dobře. Tak tedy cítím, jak se pod levými koly sesouvá měkká krajnice cesty, celé auto se pomalu naklání a tiše měkce se sune do příkopu.

A jsem tam! Auto sedí v mechovatém příkopu, nakloněno asi o 30 stupňů na levý bok. Těsně za okýnkem vidím bujnou vegetaci břehu příkopu, o ten břeh se opírám dveřmi, tudy nevylezu. Mlátím chvíli vztekle do volantu, který za to nemůže, pak beru batoh s počítačem a foťák, šplhám po sedadlu spolujezdce k pravým dveřím, vylézám málem jako z tanku.

Zvenku to nevypadá tak dramaticky, jako když sedíte opřeni o dveře, které nemůžete otevřít. Je to sice hodně nakřivo, ale auto neleží na břiše – stojí na kolech. Nořím se znovu do hlubin, sedám za volant – tedy tak trochu ležím, startuji, zkouším opatrně dopředu, dozadu, ale auto se nehne.

Vylézám znovu, vzpomínám si na poučku, že „čím lepší teréňák, tím delší cesta pro traktor“, a jsem rád, že to moje SUV zas až tak moc dobrý teréňák není. Musím pro traktor. Snad ne moc daleko.

Pro případ, že bych zblbnul ještě víc a netrefil po paměti, zkouším si uložit souřadnice do GPS. Zapínám je teprve teď. Etrex Legend vyhledává družice dlouho, zatím nemá ani jednu. Jsem holt v borovém vysokém lese, škvíra nad cestou je úzká. Zapínám PDA, za chvíli má souřadnice spočítané, ukládám je pod jménem „havárie“. Etrex zatím nic. PDA vypínám, musím šetřit akumulátor.

Kráčím zpět k silnici a přemýšlím, kde seženu traktor. Ještě že je pracovní odpoledne, byť páteční, to bych mohl někoho najít. Kouknu na displej Etrexe – zatím nic. Jindy bych nechal třeba Hondu v příkopě zamknutou přes noc a sehnal vyproštění v klidu. Jenže v sobotu ráno máme naplánováno, že brzy vyjedeme, mne rodina vyhodí v Praze na megaeventu a sama bude pokračovat za babičkou. A raději bych na tuto cestu jel Hondou než starým Formanem. Musím najít traktor hned.

Jak kráčím zpátky, cesta se pozvolna zlepšuje, Etrex hledá a nic. Teď už jdu po pevné cestě. Přicházím k silnici, Etrex hledá a nic. Blbec. Vypínám ho. Na něm mám mapový podklad, ale on neví, kde je. Na PDA nemám mapový podklad, tak nevím, jak mám daleko k civilizaci. Odhaduji, že doprava do Ledenic je to blíže, ale je to městys, kdo tam bude mít traktor? Možná pán, co má Vojenské muzeum a smetiště, ze kterého jsme utekli s kaprem jedničkou. Rozhodně zahýbám doleva na Slavošovice.

autor: Ocean41

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Letní keškování u moře - Cernata

Mon, 11 Oct 2010 11:34:14 +0200

Letní keškování u moře

autor: Cernata

Příběh, který na následujících řádcích popíši, se stal při naší letošní dovolené v Chorvatsku. Samozřejmě, že jsme se chtěli oddávat hlavně radovánkám u moře, ale nějakou tu „krabičku“ jsme si odlovit také chtěli. Hlavně jedna nás lákala velice. Byla to keška na malém ostrůvku vzdáleném od naší pláže přibližně 300 m.

Náš první pokus o odlov (s dětmi a na lehátku) nedopadl, jelikož moře zrovna nebylo nejteplejší a ještě k tomu vál docela silný vítr. Po návratu na pláž, jsem já, podotýkám dost mizerný plavec i v klidné vodě, navrhl, že tam za pomoci lehátka „doplavu“ sám. Po lehkém rozcvičení jsem se směle pustil do vln. Prvních asi 150 m šlo úplně samo, až jsem si říkal, že asi nejsem zas tak úplně špatný plavec (tak chůzi po dně zvládal i náš tříletý syn). Když mi po dvoustech metrech začala voda dosahovat do pasu, rozhodl jsem se, že dále využiji lehátka a zbytek trati doplavu na něm. Proti byl vítr a jím tvořené vlny, které mi do obličeje vrhaly spršky slané vody.

Po zdolání útrap a po vypití několika deci mořské vody, jsem dosáhl cíle a nohama jsem se dotkl pevné půdy. Řádně jsem se vydýchal a po krátkém odpočinku počal hledat keš. Kešku jsem nalezl takříkajíc hned (vedla k ní pěkně vyšlapaná cestička).

Po zalogování a vrácení se k lehátku, jsem započal s taktizováním jak nejlépe zpátky. Jelikož se mi né moc dobře plavalo na lehátku, rozhodl jsem se, že zpáteční cestu absolvuji plaváním a pouhým přidržováním se lehátka. Zkrátka ruce (nebo horní polovina těla) na lehátku a nohy budou sloužit jako pohon. Hned záhy jsem přišel na to, že s botami to nejde úplně nejlépe. Rozhodl jsem se je tedy vyzout, což se následně ukázalo jako největší chyba.

Pustil jsem lehátko a začal si zouvat botky. První šla v pohodě a tak jsem si ji odložil na lehátko a pokračoval jsem druhou. Když v tom … Náhlý poryv větru mi sebral lehátko i s jednou botou a já s druhou botou zůstal v místech, kde jsem nestačil. No samozřejmě moje snaha byla lehátko dohnat. Ale jak asi všechny napadne, pokaždé když jsem ho svým vybroušeným plaveckým stylem (něco mezi „čubičkou“ a nepovedenými prsy) dohnal a už už po něm sahal, vítr opět zadul a odnesl ho zase o nějakých pár metrů dále. Jediné co se mi podařilo zachránit, byla bota číslo 1.

Začal jsem uvažovat co s nastalou situací. Na pláž nedoplavu – to je na mě zatraceně daleko. Plavat zpátky na ostrov také nemělo cenu, protože bych tím nic nevyřešil. A jak jsem zmatečně šlapal vodu a hledal řešení, náhle jsem uviděl svoji záchranu. Rybáře na člunu, kotvícím u něčeho co připomínalo plovoucí vrak výletní lodi. Nabral jsem kurz a začal plavat k němu.

S vypětím všech sil, s břichem přeplněným slanou vodou a se spoustou sprostých slov jsem se vydrápal na plošinu vraku a rovnou k rybáři. Lámanou angličtinou jsem se ho snažil uprosit, aby mi dojel alespoň pro to lehátko. Rozhovor s ním vypadal takto:

Já: „Helou, kud jů help mí, plís?“

On: jen se na mě podíval, pokrčil rameny a dále se věnoval svým prutům.

Já: „Plís aj nýd jůr help. Dys grýn fing is mý end aj nýd it“

On: Podíval se směrem, kam jsem ukazoval a kde si vítr pohrával s lehátkem, pak na mě, pokrčil rameny a klidným hlasem pronesl: „Strong wind“.

Já: „Dopr… to vím taky, že je silný vítr, to mi neříkáš nic nového. Kruci jak se teď dostanu na břeh?“

On: lámanou češtinou „Půjčit skútr“.

Já: „Skútr? No si ze mě dělá ještě pr…. Ty vole, ty vole co budu dělat.“

On: začal balit pruty „Aj gou houm“ a ukazoval přitom ke břehu.

Já: „No to je supr, tak ty si jedeš domů. Fakt super. Já se na to …“

On: „Kom with mý. OK?“

Já: „Aj wid jů, OK. Fenk jů. Super“

A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Rybář mi zachránil a odvezl mě na břeh. Já se pěkně po svých vrátil k rodině, kde mě Lenka přivítala se smíchem a se slovy: „No kde seš? A kde máš lehátko?“. Po převyprávění mé anabáze se pak ještě dlouho smála.

Co říci závěrem? Asi tolik. To, co by normálně zdatnému plavci trvalo maximálně 1 hodinu, já absolvoval za tři (ale zase jsem se svezl na motorovém člunu).

A na úplný závěr se sluší doplnit ten fakt, že když jsme o dva dny později přišli na pláž v době vrcholícího odlivu, dala se keška odlovit systémem – dojdi si pro ni a zase se vrať.

autor: Cernata

Velká literární soutěž

Tento článek je součástí literární soutěže, která byla vyhlášena na našem serveru geojih.cz pro rok 2010.

Proč bychom se netopili, když nám Chemik prase dal - ondrasek geotym

Mon, 11 Oct 2010 11:20:53 +0200

Proč bychom se netopili, když nám Chemik prase dal

autor: ondrasek geotym

„Tatí, kde pořád vězíš? Pojď už, jsi skoro jak ten Jirka Patmat, který nikdy neví kam co dal, tak rychle, nemůžeme se dočkat,“ voláme my s bráchou z nastartovaného auta. Taťka vyběhne ze dveří: „Kde jsou sakra ty baterky do GPSky? Nemůžu je najít, bez nich nemůžeme jet. A keštašku taky ne, to je zase ta vaše domácí příprava! Máte aspoň listingy, stan a spacáky?“zoufale vykřikuje taťka na ulici.

Po pár ztracených minutách však zdárně vyjíždíme směr Holubov. Při jízdě autem na čelní sklo dopadají studené dešťové kapky. Mamka obrací oči v sloup… Taťka křečovitě svírá volant.

Za chvíli jsme na místě. Krásné místečko hned vedle Dívčího Kamene. „Ondrášci přijeli! To je dost, že jste tu…“ vítá nás ve dveřích své chatky taťka Robík. „Nazdáááár,“ přidává se k němu svým typickým metalově vybroušeným hlasem kamarád Píťa.

Po přivítání jdeme vybalovat. Déšť na chvíli ustává. Stan stavíme vedle včera rozvodněného potůčku. Mamce se to nechce líbit. „Opravdu ho chcete postavit tady?“ ptá se. „Mají ho tu všichni, i PawCz, a to je ostřílený Prahajzlík…“ uklidňuje nás taťka všechny.

Vyrážíme na louku, kde se celá akce koná. Cestou narážíme na problém hodný zapeklité mysterky. K cestě na louku vede most. Za normálních podmínek se po něm dá přejít suchou nohou, ale dnes po vydatném dešti opravdu oříšek. Holiny a gumáky však patří k naší standardní výbavě.

Na místě se na nás směje grilované selátko a spousta kačerů. Chemikův soudek Budvaru už je naražen. Ideální stav, tedy kromě toho počasí. Dáváme se do řeči. Musíme si povědět o našich zážitcích z prázdninových výprav. Potom přijíždí lakus. Poprvé není první. „Tohle se nám stává jednou za deset let,“ uklidňuje nás. Nemusíme čekat dlouho a přijíždí i Jirka Patmatů s Liduškou. Jirka samozřejmě v polobotkách a v sáčku.

Znovu se dává do deště, do pořádného deště. Počasí, že by kačera na FTF nevyhnal. Všichni se schováváme pod deštníky. Jí se, povídá se, pije se, zkrátka pořádná oslava. Začíná se stmívat a déšť neustává. Odjíždějí a odcházejí první kačeří maminky s malými dětmi. Zbývá jen pár odvážlivců. Taťkové přeřazují na vyšší rychlost. Od Jelzina po Kapitána Morgana, který zjevně působí u mnohých mořskou nemoc a bujnou fantazii. „Mám víc keší než PaBa, mám víc založených než Ondrášci, mám víc FTF než lakus, mám výkonnější motorku než mataludo,“ dere se z unavených úst. Jediný já a Lída zůstáváme při smyslech. Najednou mě začínají studit nohy. Podívám se dolů a mám je po kotníky v kalné vodě. „To nevypadá dobře Jirko, jela bych už domů,“ žádá Liduška. Odpověď statečného kutila jistě tušíte. Řeka se vylévá z břehů a proudí naším táborem. Jdu se podívat na brod. Hrne se přes něj voda, moc vody. Jediná cesta je pryč. Pomalu to začíná docházet i ostatním pijanům. Chemik v návalu hrůzy a strachu hází vše do auta a vydává se přes most autem. Ani nevím, jak se mu to mohlo povést malým Renaultem. Špatně najet by znamenalo….ale zvládl to. James Bond by se v tu pokakal strachy, fakt. My se zatím snažíme evakuovat. „Já sem vám to říkala,“ hořekuje Lída. „Sud tu můžeme nechat, vezměte jenom věci potřebné k přežití,“ velí můj taťka. „To teda ani náhodou“ leká se Chemik. Má na sud přeci zálohu! Začínáme v panice utíkat před vodou do zalesněného kopce. I se sudem na zádech. Taťka cestou do kopce klouže a nebezpečně padá na operovaná záda, protože má místo pořádných outdoorových bot jenom pantofle. „S tím sudem to byl blbej nápad, pojď, hodíme ho támhle do roští, kdo by ho tam hledal?“ rozhodují taťka a Jirka. Když se to Chemik dozvídá, přichází na něj mdloby. Takže se zase vracíme. Když konečně vylézáme nahoru, sjíždíme po zadku lesní školkou až dolů k chatám. Musíme u jedné vylomit plechové dveře, abychom se dostali na cestu. Jirka se úkolu ujímá svými siláckými prackami. My jdeme s taťkou poslední. Taťka je slušně vychován, proto zavírá nic netuše dveře. BUM! PRÁSK! Vrata mu padají na hlavu. Chvíli se motá jak po knockoutu od kubánského boxera, ale za pár chvil je na hliněných nohou. To už jsme zpět u auta, které je po gumy pod vodou. Mamka všechno rychle balí, taťka si na hostitelích vymáhá kafíčko, které normálně nepije a může se jet domů. Ve vesnici se již sjíždějí hasiči a začínají evakuovat oblast. Co teď? Mamka neřídila deset let, taťka s půlkou Kapitána Morgana v krvi nemůže ani chodit. Jenže voda stoupá dál. Taťka tedy vyjíždí opatrně na hlavní cestu, pak za volant usedá mamka. Začíná největší adrenalin mého života. Po cestě nám v jedné vesnici chcípá zaplavené auto. Hrozné, ale po hodinové přestávce opět škytá a chytá. Cestou mamka málem přejíždí sbor neosvětlených dobrovolných hasičů, zastavujeme taťkovi na vyprázdnění žaludku a potom zdárně ve čtyři hodiny ráno přijíždíme domů. To byl ale zážitek! Ani jsme se nestačili rozloučit.

V půl páté volá děda s babičkou, ať jim přijedeme pomoci s evakuací domu u řeky Blanice v Protivíně. Mamka sedá do auta a všechny nás čeká dlouhý mokrý den. Hlavně ale, že se tam nikomu nic nestalo.

autor: ondrasek geotym